Pavel Holík

Get Adobe Flash player

Tak jsem zase jednou vyrazil do hor.Jednak jsem trpěl touhou to udělat, jednak mi volal Mojmír Pavelka a lákal. Tak jsem jel. Či spíše letěl. A tak se stalo, že jsme jednoho srpnového dne vystoupili na letišti v Irkustsku, já, Mojmír Pavelka, Pepík Jurášek a ještě jistý pan Jiří, o kterém se zde nebudu zmiňovat, neb jakýkoli popis jeho chování v těchto řádcích by byl sice pravdivý, ale dozajista i žalovatelný. Zbývající dva členové výpravy ale byli tím pravým, zdravým jádrem naší výpravy, a tak tedy, budu li dál psát v množném čísle, budu tím myslet sebe, Pavelku a Juráška, protože s nimi naopak vyrazím kdykoli v budoucnu a rád. Ale abych se vrátil zpět.

Hned na letišti jsme se snažili odchytit nějaký odvoz, který by nás dopravil do výchozího bodu naší cesty, což bylo městečko Sljudjanka a odtud pak dál.
Taxík jsme sehnali celkem snadno. A poprvé v životě jsem si připadal jako turista ze západu. Ceny mírné ovšem pro nás, západní turisty, pětinásobné. Ale co by jeden, kytkami potrefený ,cestovatel nedal za to, aby se mohl plazit mezi svými vytouženými miláčky v jejich domovině. Nasedli jsme tedy a jeli.S hrůzou v očích, při divoké jízdě po hrbatých silnicích jižní Sibiře s tušením, že náš řidič může být klidně jen přeškolený negramotný mužik, styl jízdy by tomu odpovídal, jsme se vydali směrem na nejjižnější výběžek jezera Bajkal, kde leží zmíněná Sljudjanka.
Dojeli jsme odpoledne a po vyřízení registrace, což je sice zbytečný, ale skálopevně se držící pozůstatek bývalého Sovětského Svazu, a jeho socialistické byrokracie a kontroly všeho a všech, jsme se ubytovali, nedaleko železniční stanice, v luxusním stanu, za čtyři stovky od našich asijských obchodníčků, přímo na břehu jezera Bajkal, které nás pak po mnoho nocí úspávalo svým monotoním hučením vln narážejících na své oblázky vystlané břehy. Jen jsme postavili stany, vyrazili jsme do lesa. Zdejší tajga je tvořena prakticky výhradně z modřínu Larix sibirica a břízy Betula pendula. Jako podrost tu bylo mnoho druhů keřů, z nichž bych jmenoval zástupce rodu skalník Cotoneaster sp. zimolez Lonicera sp. a taky pěnišník, tedy Rhododendron chrysanthum, který v době květu dozajista prosvětluje lesní podrost sytou žlutí svých květů. Z bylin tu rostla nepřeberná směs druhů. Ve stínu lesa byla dominantním druhem kapradina hasivka Pteridium aquilinum, ke které se přidávali zástupci rodu Polygonatum sp. a jakýsi druh oměje Aconitum sp. se žlutavými a modravými květy. Semínka jsem sebral a vyklíčila, takže až přesná determinace ukáže, cože za druhy to tam vlastně rostlo. Zajímavou rostlinkou musí být na jaře i druh talovínu Eranthis sibirica s drobnými, žlutými, podle některých zdrojů bílými kvítky a zajímavá hruštička Pyrola incarnata s mdle růžovými květy. Celou paletu pak doplňovaly porosty střevíčníku Cypripedium guttatum, který se zde projevoval jako nesmírně tvárná rostlina, jež rostla a zjevně i kvetla jak v poměrně hlubokém stínu, tak i na suchých a osluněných svazích, mezi řídkými břízami, kde se vyskytoval spolu s Cypripedium macranthos.
Slunné a suché svahy a mýtiny byly porostlé opět hasivkou a spolu s ní se zde vyskytovala i trsy denivek Hemerocalis minor, jakéhosi kakostu s žilkovanými květy, pochopitelně směs trav blíže neidentifikovaných. A v nich, jako žezla, čněly semeníky zdejšího poddruhu lilie zlatohlávku Lilium martagon ssp. pilosiusculus. Zaujala mne tu rostlina, která mi připomínala jakousi chrpu či artyčok s úbory velikosti pěsti, z nichž jsem sebral mnoho semínek, která také úspěšně vyklíčila u mne na zahradě. Nekonec jsem tuhle rostlinu identifikoval jako Rhaponticum uniflorum. Na skalkách jsem zase, pro změnu, sbíral růžičky nějakého Orostachysu, prý Orostachys spinosa, ale o tom pochybuju. Spíš se podobal řídce pěstovanému Orostachys minuta a svíčičky květenství se opravdu nepodobaly ohonům květenství vyrážejících z růžic O. spinosa. A jako klenot jej doplňovaly trsy hvozdíku Dianthus versicolor, který v době psaní tohoto článku na skalce krásně rozkvétá prvními kvítky. Hurááá!
Znaveni touto krátkou exkursí jsme se vrátili spátky k našemu stanovému taboru, a za popíjení Piva Baltika tri jsme plánovali další cestu. To hlavní nás přece jen čeká. Dopravit se asi 30 km za vesnici Mondy, přímo pod strmé srázy masivu Velký Sajan, a jeho nejvyšší hory Munku Sardyk. Nakonec jsme se rozhodli nechat to vše na zítřek. Načnuli jsme další plechovku a nechávali se kolébat monotoním narážením vln na břeh jezera. Až teď nás tak nějak naplno napadlo, že už jsme zase v tom. Nepohodlí a risk pro pár semínek. Tak nějak tluče srdce skalního skalničkáře.
Příští den jsme najatým taxíkem načali další část naší cesty a vydali se do asi 200 km vzdálené vesničky Mondy, zapadlé kousek od mongolských hranic, jejíž stepní stráně v okolí jsme prozatím minuli a vrátili se na ně až při cestě spátky. Teď nás zajímal masiv Velkého Sajanu, kvůli kterému jsme museli dojet ještě asi 25 km za Mondy. Vzhledem k tomu, že nás vedl Pepík Jurášek, který tu již před lety botanizoval, ubytovali jsme se na skoro stejném místě jako on před 14 lety. Na malém ostrohu hned u řeky Bílý Irkut, která ovšem nebyla bílá, ale křišťálově čistá a my ji hojně využívali k osvěžení, vaření instatntních polévek a k pití.. Pochopitelně hned, jak jsme postavili stany, vyrazili jsme se poohlédnout po okolí a zjistit, kterým korytem některého z přítoků Bílého Irkutu se další den budeme co možné nejsnáze moci pustit na výpravu do hor a skal Sajan. Koryt tam bylo několik, ale o snadnosti postupu jsme hned v úvodu stratili iluze. Tenhle kout hor je opravdu opuštěný a jeho jedinými hosty jsou zřejmě jen občasné výpravy místních lovců a my, blázniví skalničkáři z Čech a Moravy.
Ještě jsme se, jen tak pro úplnost, vydali podél silnice vedoucí do městečka Orlik a pozorovali, co za vegetaci se dá očekávat. Na skalách podél silnice byla spousta keřů a modřínových stromků více či méně ošlehaných tvrdým horským klimatem. Na vyprahlých skalách rostli zástupci rodu Orostachys spolu s nejrůznějšími druhy trav. V sutích pak se rozlézaly dva zvonky. První byl trošku vyšší Campanula turczaninovii, s velikými, modrými zvonky a druhý, poněkud řidčeji se vyskytující druh Campanula dasyantha, který jsem kvést neviděl, ale který byl opravdovou skalničkou plazící se svými oddenky pod zemí a vystrkující nad povrch jen přízemní růžičky listů, nyní se zbytky květních stopek. Jen malou poznámku v kultuře. Oba chtějí stálou mírnou vlhkost a hodně propustný substrát. Alespoň tak se mi zatím jeví což není přepkvapující vzhledem k podmínkám, jaké mají v přírodě. Při našem návratu na základnu začalo drobně poprchat, jako ostatně každé odpoledne a noc v těchto horách.Vrátili jsme se tedy do stanů a při menším večerním občerstvení se těšili na zítřejší horskou tůru a kytky, které na ní uvidíme.
Další den předčil všechna moje očekávání. Nejdřív jsme šli, celkem zvolna, korytem jednoho z přítoků řeky Irkut, podél klikatícího se proudu křišťálové vody, která proudila a zurčela a bublala a stříkala a valouny dělala a nám se zdála celkem příjemná. Zařízla se do skal mohutnou roklí, jejíš stěny byly pro nás ozdobeny těmi nekrásnějšími a dosti rozmanitými, co do stylu, skalními výchozy.Napadlo mě, co by na to řekli rádoby odborníci na stavby skalek. Už druhé pohoří, které zcela ignoruje jejich poučky a tvrzení. Tím prvním byly Himálaje, které jsem navštívil před několika lety. Ale zpět na Sajany. Severní skály byly zatím nejbohatším nalezištěm skalniček, které jsme potkali. U pat skal, v jemném písčitém náplavu, bylo nepřeberně druhů nízkých plazivých vrb. Jako třeba druhy Salix berberifolia, Salix polaris, nejrůznější formy a možná i hybridy druhu Salix reticulata a další, vyšší a neurčené. Na skalách pak rostla směs takových rostlin jako Saxifraga oppositifolia, droboučká, úplně při zemi plazivá Oxytropis sp. , zvonky Campanula turczaninovii a dasyantha. V puklinách vegetovala nádherná drobná kapradinka Woodsia glabella, která by byla jedinečná na skalkách v úzkých a zastíněných spárách. Její introdukce se ale nezdařila. Na otevřených polohách pak jak skály tak sutě na úpatí porůstalo několik druhů rodu Oxytropis a Astragalus. Většina celkem nudných jen nízký, sytě růžovofialový Astragalus sp. mne zaujal a spolu s ním rostoucí vlnice,která měla bledě nafialovělé květy v hustých hroznech a trsy bohatě olistěné dekorativními listy s přeslenitě uspořádanými lístky. Uvidíme, jak se budou tvářit v kultuře neboť semínek jsem sebral bohatě.Pro mě stejně uchvacující rostlinou byla drobná žluťucha s jemňounkým listem ne vyšší než dvacet centimetrů.
V mechových polštářích si zase lebedily drobné cibulovinky Lloydie sp. A jak v nich, tak ve štěrbinách a pod skalami v jemné suti úžasná drobnička Paraquilaegia microphylla. S výškou tak pět až deset centimetrů si hověla na vhodných stanovištích, která byla sice od slunce odkloněná,ale přesto poměrně světlá a tu sušší, tu vlhčí. Většina rostlin měla bohatou násadou semeníků. V nižších polohách sice prázdných, ale se stoupající výškou i ještě nezralé a nebo plné semínek. Dopadl jsem líp než před lety v Himálajích, kde příbuzná Paraquilaegia grandiflora byla zcela vypadaná. Jen jsem zjistil, že poměrně špatně klíčí a pochopitelně pomale rostou. Tak, jak jsem je v sezoně pozoroval, budou v květu,počítám, během tří či čtyř let.

 

Pouť tímhle korytem byla tou nejúžasnější cestou za skalničkami. Roklina se postupně zužovala, my přeskakovali říčku, nebo ji brodili a kolem nás se tyčily mohutné skály a nebe bylo tam někde ve výši nad námi. Když už se zdálo, že nás masiv skal sevře v nevyprostitelném objetí, roklina se náhle otevřela a před námi bylo údolí, na jehož povlovných stráních se střídaly skalní výchozy, sutě a nebo horské vřesoviště, kterým jsme se vydali dál, směrem k nejvyšší hoře zdejšího pohoří, přes tři tisíce vysokému Munku Sardyku.
Zdejší vřesoviště bylo tvořené vysokou vrstvou rašelinného substrátu, který zde vznikal během staletí z opadaných listů vrb, jehličí modřínů a ostatních zbytků po vegetaci těchto míst. Dominantou byly řídce rozmístěné stromky modřínu Larix sibirica. Někde souvislé porosty, někde jen soliterní jedinci pod nimiž rostly rozsáhlé porosty břízy Betula rotundifolia, která byla velice podobná naší Betula nana jen listy mi připadaly lesklejší a menší, větve pak více rozvětvené. Prorůstaly se zde s šichou Empetrum sibiricum, vlochyní Vacinium uliginosum a různými druhy vrb, včetně keříků Salix reticulata, z nichž každý vypadal jako úžasná bonsaj. Stejně bohaté zde byly porosty rhododendronu Rhododendron adamsii a parvifolium.K této společnosti se přidávaly keříky Dryas grandis a Dryas oxyodonta, které dole v náplavech tvořily mnohametrové polštáře obsypané semeníky pápěřitých plodů. Nádhernou kytkou zdejších slatin byla subspecie hvozdíku pyšného Dianthus superbus ssp. rubicundus. Měl svítivou, růžovofialovou barvu a v porostech, nyní převážně tmavozelených či šedivých, působil jako malá světýlka, útržky pestrých šatek zdejších horských víl. V kultuře se tváří, jak by ani nebyl sedm tisíc kilometrů od své domoviny. No uvidíme co provede v květu. Zajímavý byl výskyt čimišníku Caragana jubata. Uvádí se jako suchomilná rostlina, ale od břehů Bílého Irkutu nás doprovázel až do těchto vyšších poloh a rostl na skalách, v lese, na rašeliništi i suti v suchu i vlhku. Někde ještě kvetl velkými, narůžovělými květy, někde měl už zralé lusky se semínky ale nejčastěji teprve dozrával. Tady skoro všudybyl ale zkuste si ho udržet doma.
O kus dál se už začaly vřesovité pláně zpevňovat a spolu s revení Rheum altaicum jsme došli až na travnaté horské louky, které byly protkány vyvěrajícími pramínky a potůčky. Zde se, na sušších místech, vyskytovaly dva hořce. Úžasný Gentiana grandiflora a neméně skvělý Gentiana uniflora. V substrátu kolem mělce vystoupajících skalek pak rostla dymnivka Corydalis pauciflora a routevník Callianthemum sajanense. V nizoučkém trávníku kolem potůčků byly patrné růžice prvosenky Primula nivalis.V době, kdy jsme zde byli my už kvetlo málo co. A tak jsme sebrali něco semínek a vydali se cestou zpět.
Zdálo by se, že jsme si všimli všech kytek, ale zdaleka to tak nebylo. Jen jsme trošku změnili trasu sestupu a už nás čekalo překvapení. Pár kvítek a pár semínek krásné skalničky Claytonia joanneana, zdejší sestřenice lewisií. Té se u mě na Moravě nelíbí. Snad ještě vzejdou semínka. Stejně jsem si všimnul, že je zde ještě jeden hořec. Poměrně hojně se vyskytujícíc Gentiana algida. Už dole pod stráněmi v závětří balvanů se tu a tam objevily polštáře Dracocephallum heterophyllum, na vlhčích místech pak Saxifraga hirculus v. minor, jakási tučnice asi Pinguicula alpina a úhledná drobnička Tofieldia pusilla, která se zdá dosti odolnou. Mezi balvany jsem sebral i semínka nějakého máčku Papaver sp. A uvidíme, jestli to bude Papaver pseudocanescens, který se zde vyskytuje. Stejně jsem ukořistil i pár semínek nějakého druhu chrpovnílu Saussurea sp. a stejně tak starček, který jsme po několika metrech našli i v květu a tak šel určit jako Senecio resedifolius. Popřejte mi úspěchu, asi pět rostlinek se na skalce dobře uhnízdilo. Uvidíme na jaře. Co mě nadchlo, tak polštáře dřevité mochny Potentilla biflora. Tahle kytička usazená ve spáře mezi kameny by byla tím pravým pro skalky. Semínka vzešla a rostlin je přehršel. Tak budu experimentovat. No a uvidí se.Stejně tak se uvidí co vyroste ze semínek, která jsem sebral s polozaschlých rostlinek a které jsem měl za nějakou drabu. Kdepak kdepak. Hned první pravé lístky mě překvapily. Byly totiž zpeřené. No znáte zástupce rodu Draba se zpeřenými listy ? Uvidíme dál, ale myslím, že jsem už přišel na to, co se mi to vyklubalo. Jak jsem zjistil bude to asi rostlinka Smelowskya bifurcata. Roste dobře ale přímo nezřízeně láká slimáky. Granule na ně a pak uvidíme. Tím pádem jsem žádnou drabu nedovezl. Ale to nic. Ony ty nejkrásnější rostou stejně v jiném koutu světa. Teď nás ale opravdu čeká už jen sestup do údolí a pak úmorné brodění a skákání po balvanech až dolů, k řece, do našich stanů. Musíme se připravit na zítřejší cestu zpět do Mondy, kde chceme prozkoumat okolní stepní stráně. Po standardní večerní zálivce jsme ráno vstali a po sbalení stanů vyšli k malé občerstvovací stanici, která sloužila současně jako zastávka všech autobusů, aut i náklaďáků a čekali na nějakou dopravu zpět do Mondy. Po dlouhé době, kterou jsme si krátili popíjením piva známé značky Baltika tri a vodky, jsme se přece jen dočkali autobusku, který jel směrem od Orliku a byl nás ochoten vzít. Milé bylo, že jsme potkali jakéhosi mongolského mladíka, který s námi začal švitořit sice rusky, ale s obdivuhodnou znalostí místopisu Česka. Až posléze jsme zjistili, že je to pro to, protože jeho rodiče u nás byli dočasně jako internacionální pomoc spřátelených komunistických armád,a že svůj odsun nesl značně nelibě. Jak se dřív měl a nyní, považte, i pracovat musí. Nicméně jsme vyjeli a v pohodě po nějaké té minutě zase  vystoupili v Mondy, malé vesnici či městečku tady, v zapadlém kraji poblíž mongolských hranic. Kolem nás byly povlovné kopce, na jejichž úbočích rostly buď modřínové lesy a nebo se táhla do dáli stepní společenstva pro tento konec světa typické.
Stany jsme postavili kousek od vsi, za mírnou terení vlnou, abychom nebyli moc na očích a vyrazili na průzkum. Bylo to už odpoledne, a tak jsme došli akorát tak k řece Irkutu, kterou jsme před pár hodinami opustili. Po několika locích vodky Pšeničnaja jsme usoudili, že musíme nutně provést osobní hygienu. Jednak vlivem vodky a jednak tím, že jsme ve stanech museli větrat, neboť několik dnů bez základní hygieny je už znát. A tak jsme hupsli do bystrých vod Bílého Irkutu, který se už cestou prohřál, jak zasvěceně konstatoval Mojmír a slastně vychutnávali koupel. A řeknu vám, těch dvanáct stupňů bylo až dost. Úplně jsem se zpotil.
Další den jsme od rána prolézali stráně kolem. Mezi řídkou travou zde rostly skutečné skvosty. Polštářky pochybku Androsace incana dávali porostům bělavý nádech a měly přehršle semínek. Současně zde rostly i trsíky růžic až malé polštářky prý velmi pěkné poměnečky Eritrichium pauciflorum ssp. sajanense. Nechci předbíhat, ale v kultuře se tváří dosti životaschopně. Dalším obyvatelem byl moc pěkný druh jakési vlnice Oxytropis sp. Měla bíle plstnaté listy a velké hlávky fialových květů nebo nafouklých klusků. Ty však ani zdaleka nebyly zralé, a tak jsme sebrali ty nejžlutější s nadějí, že semínka přece jen vzejdou. Uvidíme, těch pár opravdu zralých budu sít teprve na jaře. Moc pěknou skalničkou bude i druh šateru určený jako Gypsophilla patrinii s trsíky až polštářky sivých, úzkých a dužnatých lístků a vrcholíky narůžovělých, tmavěji žilkovaných květů. To ovšem nebyly zdaleka všechny kytky zde rostoucí. Celou paletu doprovázel jakýsi druh rodu Heteropappus sp. Předběžně určený jako Heteropappus altaicus. Ale ten jsem pěstoval a zde nalezená rostlina byla přece jen dosti odlišná. Nádhernou ozdobou byl hořec Gentiana dahurica s tmavě modrými květy, které v trávě doslova zářily. Stejně zářit a nějaký ten měsíc dřív musela Patrinia sibirica, rostlina žlutě kvetoucí s kompaktním vzrůstem, tak deseti centimetry výšky. Na skálách v Sajanech i tady a dál až k Bajkalu rostli jednak zástupci flory již zmínění a jednak růžice nějakého orostachysu. Pro pořádek jsem nějaké dovezl, tak se je pokusím časem určit. Nebo pokud by měl někdo zájem nějaké mu přenechám, ať zvesela určuje. Kvetla zde také kopretina, u nás dosti známá Dendranthema zawadskii, ale ta neměla zralá semínka a dloubat se mi ji nechtělo. Již odkvetlý byl nízký, žlutě kvetoucí kosatec Iris bloudovii. Stejně odkvetlý, s pápěřím zralých semeníků, tu rostl i jeden ze zdejších druhů koniklece a to Pulsatilla turczaninovii.Velké překvapení přinesla cesta řídkým borovo modřínovým porostem do vesnice na pivo. V jednom místě to totiž vypadalo, jako kdyby tady někdo rozsypal hrště a hrstě červených, skleněných korálků z nichž některé byly ještě navlečené na poměrně tlustých sivozelených nitích. To se bohatou úrodou pochlubil malý nahosemenný keřík Ephedra monosperma. Ty červené korálky jsou vlastně dužnaté šišky. Úžasná kytka, kterou jsme ovšem nacházeli i na skalách, ale tam neplodil nebo už jeho plody sežral nějaký živočich. A tak, nadšeni nálezem, jsme došli až do vesnice, koupili si plechovkové pivo a sedíce na schodech jsme vnímali jen chuť nápoje a absolutní klid okolí u nás nevídaný. Tak nějak to muselo vypadat někdy před šedesáti či sedmdesáti lety u nás. Sem tam nějaké auto jinak klid a mír a do oranžova zapadající slunce v tomhle bohem zapomenutém kraji. Skoro by se chtělo říct zaplať pánbůh.Nebo spíš zaplať Budha. Protože zdejší burjatské obyvatelstvo vyznává tu nejmírumilovnější filosofii na světě. Možná pro to je tady takový klid a smíření. Když jsme se s jedním domorodcem bavili na téma počasí bohorovně prohlásil. Tady nemrzne. To u Bajkalu a tam, tam jsou zimy tady ne. Když jsme se ho optali kolik tady v zimě tedy bývá odvětil stejně bohorovně tak dvacet, dvacet pět stupňů pod nulou. Což jistě uznáte nejsou žádné mrazy.
A nastala závěrečná část naší cesty. Po komplikovaném čekání na autobus jsme sjednali taxík, aby nás zavezl zpět do Sljudjanky na naše oblíbené tábornické místo na břehu Bajkalu. Dojeli jsme skoro za tmy, a tak jsme se ubytovali čili postavili stany, popili vodky se sousedy v okolních stanech a vydali se na večerní nákup naší oblíbené Baltiky tri.
Ráno jsme se nemohli dohodnout kam vyrazit. Mojmír se rozhodl strávit den na břehu jezera a já s Pepíkem Juráškem jsme vyrazili za městečko do přírody. Potkávali jsme staré známé jako Cypripedium macranthum a guttatum, Dianthus versicolor, Pteridium aquilinum, Aconitum sp. žlutě kvetoucí oměj a tmavě žilkované květy kakostu Geranium sp. podobného jako náš Geranium pratensis ale s narůžovělým květem. Kolem je plno semeníků Hemerocalis minor a orlíčku Aquilaegia sibirica. Trošku smutku jsme zažili jedině z důvodu nenalezení dalšího zdejšího skvostu lilie Lilium pumilum. Škoda. Tahle rudá kráska mohla být ozdobou mé skalky. Ale zase jsme našli spousty a spousty rostlin zdejší žluté koniklece, kterou jistě mnozí znáte. Pulsatilla patens ssp. flavescens. Překvapení přinesl až průzkum lesa v okolí velikého slídového lomu. Krom již výše zmíněných druhů tady rostla jakási orchidejka vysoké tak deset, možná patnáct centimetrů s růžovofialovými kvítky. Ani nevím proč jsem ji nevyfotil, protože byla opravdu kouzelná. No až se tam někdo vydáte, poohlédněte se po ní. K tomu lomu vám každý ukáže cestu. Vždyť po slídě se jmenuje celé tohle městečko. Slída se řekne rusky sljudá, jak nás poučil jeden z geologů, kteří též nocovali ve stanech u jezera a kteří zkoumali nerostné bohatsví nedalekých kopců Chamar Dabanu. Vidíte. Tam by taky rostlo spoustu druhů kytek ale tam až jindy. Jestli budeme mít síly a chuť cestovat. A to je vlastně konec. Ze Sljudjanky jsme se přepravili zpět do města Irkutsk, a po malé procházce městem jsme šli na hotel a spát, neboť další den nám letělo letadlo na trase Irkutsk Moskva Praha a my v něm seděli a, nevím jak kolegům, ale mě se v polospánku promítaly zážitky z cesty, které z mé hlavy už asi nikdy nezmizí. Vezl jsem si s sebou jen je, tři nafocené filmy a něco nasbíraných semínek, které, až zaseju a vypěstuju z nich rostlinky, mi budou na skalce připomínat další z cest po světových horách, které jsem byl účasten a které se klidně a rád zůčastním znovu. Tak příště nashledanou.

Fotogalerie: 
Sajany, cesty
Sajany, skalky
Sajany,skalky
Sajany, skalky
Sajany
Sajany
Sajany
Sajany
Sajany
Sajany
Sajany
Sajany
Mondy
Mondy
Mondy
Mondy
Mondy, Orostachys sp.
Mondy
Bajkal
Bajkal
Bajkal
Náměstí ve Sljudjance
Dianthus versicolor, skalničky

Zahradnictví
Zlaté kapradí
Pavel Holík
Blížkovice 335
psč: 671 55
tel: 776012014
email : foto.co@seznam.cz