Pavel Holík

Get Adobe Flash player
Pyreneje, skalka, zahrada Blížkovice

Už tam budem ? Ptal jsem se, když jsme projíždeli nudnou německou krajinu, svižně, po dálnici a kolem se míhaly jen louky a kopečky a továrny,vesnice, města, Už tam budem ? Ptal jsem se, když jsme míjeli podobnou krajinu a hned dva jsme se snažili přelouskat dlouhé názvy francouzských měst a vesnic, abychom věděli kudy dál. Jen na chvíli, po levé straně jsem zahlédl cosi, jako horské štíty Alp, hodně, hodně daleko. Už tam budem ? Cesta do Španělska je dlouhá.Čekal jsem, že mě Mojmír vysadí na nejbližší benzínce a vrať se domů jak chceš. Ale on mě už zná. A také mě už naplno uchvátila zeleň jihozápadu Francie s všudepřítomnými cedry, magnoliemi, lagerstremiemi, bambusy, banánovníky, cypřiši, teplými, podzimními dešti, které nás zastihly v kempu u Bergeracku a pak kopce na obzoru. Už jsem se neptal ale jen okouzleně koukal kolem sebe, protože přišly Lurdy a průsmyk a první štíty a rokle Pyrenejí. Bylo to jako pohled do jiného světa.Oblačnost, ze které na francouzké straně lilo jako z konve a my se tudíš nemohli zastavit v Gavarnii, tak tahle oblačnost se začala po přejezdu průsmyku trhat a mohutné cáry se táhly nad údolími a štíty hor jako hedvábná opona, která před námi odhalila představení v kulisách španělských Pyrenejí..Nejvíc mě blažilo, že jedním z protagonistů toho představení budu i já. Pravda je, že jsme už nemohli vydržet. Nešlo už jen se dívat a tak jsme na chvilku zastavili a jen tak letmo nakoukli na hory zblízkla. Mokvavé srázy byly plné lomikamenu Saxifraga aizoides a velikých růžic tučnic. Asi druhu Pinguicula grandiflora. Jen bledě zelených listů ale semínko ,bohužel, ani jedno. Také další druh lomikamenu Saxifraga aizoon nás vítal do horské říše roustouce ve shlucích růžic na skalnatých ostrozích vyčnívajících z alpinských, kamenitých luk. Sjížděli jsme do údolí, abychom se posunuli ještě trochu dál, přespáním a pivem načerpali sílu a příští den opět vystoupali do objetí hor, abychom se setkávali s těmi nejkrásnějšími dětmi skal a sutí. Pravda je, že místo na přespání se shánělo přece jen trochu obtížně. Nakonec jsme zakotvili v jakémsi úvozu, kterému jsme dali poetický název bobkoviště. Místní pastevci tudy zřejmě hnávají svá stáda dál, na pastviny, které jsme sice neviděli, ale odkud jsme slyšeli cinkání zvonců. To nás pak doprovázelo, jako ve všech horách, celou naši cestu a občas, za temných nocí, kdy se má duše vrací na navštívená místa a volná a lehká jimi ve snu znovu prochází, slyším to cinkání dodnes. Postavili jsme stany, rozložili kempingový stolek a židličky a pozorovali nadcházející soumrak. Já zatím střídavě honil místní velká sarančata a střídavě sbíral semínka rostlin, které zde rostly. Tu nějakou neznámou růži s ostnitými šípky, tu jitrocel Plantago sempervirens, tu zástupce sítin Juncus sp. Který byl sice vysoký ale zajímavý. Pak přišla noc a my zalezli do stanů s očekáváním dalšího dne.

Příštího dne jsme vyrazili trošku později. Než si jeden zvykne, težko se probouzí. Podhorskou krajinou jsme mířili k první lokalitě, kterou jsme chtěli navštívit. Cestou nás zaujaly suché kopečky plné suchomilné vegetace a fialových kvítků nějakých ocůnů. Zastavili jsme a začali sbírat první semínka. Levandule, nějaké zástupce čeledi Lamiaceae, ne všechno jde určit na místě a já byl rád, že mi místní nenažraní brouci nechali nějaké to semínko překrásného bodláčku Carduncellus pinnatus, který, pokud vzejde a udrží se, bude zřejmě na skalkách novinka. Škoda, že jsme se minuli se semínky známé a pichlavě krásné kručinky Chordospartium horridum. Lusků měla plno, ale semínka vystřílená do širokého okolí. Jen jsem se udiveně nadechnul, když jsem , po projetí zatáčky, uviděl celý dlouhý svah porostlý bochánovitými, nasivělými keři tohohle krásného druhu. Některé měly určitě přes metr v průměru a kmeny silné jako ruka. Tedy, ne že bych tenhle druh na skalce neměl. Mám a už hezky dlouho. Ale pohled na desítky urostlých keřů ze kterých, jen tak pro dekoraci, vyčnívají mohutná skaliska stál za to. Pak jsme je potkávali celou cestu, kdykoli jsme míjeli nějakou vyprahlou stráň. Na další zastávce jsme určili i ten ocůnek, co vlastně vůbec nebyl ocůn ale u nás skoro nepěstovaná Merendera montana. No neseberte ji. A pak jsme stoupali a stoupali.... Už tam budem ? Otázka mi zamrzla na rtu protože jsem kouknul na skály nad náma a dech se mi zastavil. Desítky, stovky, tisíce stříbrných hvězd zářily ve štěrbinách a na plošinkách pokrytých mechem. Maličké s pár paprsky a veliké jako talíř s tisíci paprsky zářícími do dálky. Celá souhvězdí ….. takové bylo moje první setkání s lomikamenem Saxifraga longifolia v přírodě. Bylo už pozdě a vznešené chvosty květenství byly nejen dávno odkvetlé, ale i semínka už byla dávno větrem vytřesená do okolních spár. Škoda. Snad někdy příště. Nakonec nás z přemýtání a úžasu vytrhli španělští policisté, kteří nám hlasitě dávali na jevo, že jsme zastavili na místě, podle nich, nevhodném, a tak jsme jeli dál. To už začaly skutečné Pyreneje s hlubokými roklemi a vznosnými štíty nad námi. Původní záměr vyjet až pod vrchol …...... nevyšel. Nově vydaný zákaz vjezdu měl zabránit devastaci přírody turisty. Škoda, že stejný zákaz neplatil i pro desetitisíce zdejších dobytků, kteří se popásali na stráních pod vrcholem. Koně, krávy ovce a do toho mojmírova historka, kterak na něj zaůtočila kdesi v horách kráva, která usoudila, že ohrožuje její tele. Bedlivě jsem prohlédl pastviny. Telata tam nebyla a tak jsme vyrazili vzhůru. Hned na počátku výstupu mě zaujala veliká žlutá květenství bezlodyžného bodláku Carlina acanthifolia, úžasná kytka, která tady rostla na suchých expozicích spolu s keři Daphne laureola , Juniperus alpina, Heleborus foetidus, Cirsium acaule a dalším druhem pupavy Carlina acaulis, kterou jsem ovšem znal i ze suchých strání za Blížkovicemi, kde roste spolu s koniklecem Pulsatila grandis. V sutích bylo možné identifikovat bežné druhy jako Linaria alpina, Alchemilla alpina, Trifolium alpinum či červená forma žlutě kvetoucího Anthylis vulneraria, podél cestičky vzhůru pak trsy Meconopsis cambrica s makovicemi chrastícími semínky a sem tam otevřeným žlutým či naoranžovělým květem. Pak jsme procházeli nekonečnými loukami, na kterých se pásla stáda již zmíněných zvířat a my kličkovali mezi potoky,kameny a kravinci a těšili se na obzor, kde se hrbatily první skalky, stékající vodopády mezi nimi a na tím vším hřebeny vrcholových partií. V loukách se střídala celkem nudná vegetace. Nejrůznější trávy, vhodné k pasení a pak nespasitelné, promiňte, nespasavatelné Veratrum sp, Rumex sp, a trsy již zatažených vyšších a v květu obzvláště výrazných kosatců Iris xiphioides, v květu modrofialových, nyní s tobolkami plnými semen. To už ale začaly, jako bradavice z hebké kůže, vyrůstat z terenu, stále hustěji a hustěji, kameny, skalky, skály a celé skalnaté masivy vyhlížející jako dílo šíleného betonáře. Jako beton. Tak nějak na mě zapůsobily místní slepencové horniny. Pro kytky ale představovaly to nejlepší. Porovité, nasáklivé a zřejmě i úživné a tak porůstající pestrou směsí rostlin. Rohožkovité polštáře Globularia nana, veliké skupiny růžic lomikamene Saxifraga aizoon, netřesků různých druhů, nízké keříky Sideritis hyssopifolius, výše ve štěrbinách už známé růžice Saxifraga longifolia. Drobnolisté koberce Paronychia sp., trsy Alchemila alpina, na kamenitých loučkách i hořce Gentiana occidentalis,Gentiana kochiana a Gentiana verna a mezi trávou i naše stará známá Vitaliana primuliflora. Ve spárách další druhy lomikamenů z nichž první tvořil husté, svěže zelené bochánky a druhý rostl v malých kavernách či jeskyňkách a měl velké růžice kožovitých listů, na líci matně zelených a na rubu temně rudých. Všechny tyhle kytky tady rostly ve vzájemně se proplétajících porostech a těm, kdo zdejší místa navštíví někdy v jarním období jistě poškádlí všechny smysly směsí barev vůní a tvarů. Inu skalka v poněkud větším vydání. Unaveni jsme sjeli z hor dolů a než jsme usnuli posilňovali jsme se španělským vínem a předběžně čistili sesbíraná semínka a ve snách pak viděli skalky plné kvetoucích krásek, které z těch semínek vyrostou. Škoda, že se neumíme přesunovat v prostoru jako ve Startreku. Co času by jsme ušetřili a čím víc skalin a sutí prolezli. Na kopec nad horským střediskem Benasque jsme se tudíš dostali až odpoledne. Výstup to byl tím pádem hektický a pomyšlení na spousty kytek, které rostly na alpinských lukách a skalinách nás mocně pohánělo. Hned na úpatí, na strmých lukách jsme potkávali veliké trsy hlaváčku Adonis pyrenaica. Byly jich stovky, možná tisíce a jejich semenné hlávky byly tak akorát zralé, tak, že se při sběru samy rozpadaly do dlaní. Stejně bohatou násadu semínek měly i koniklece Pulsatilla alpina a sasanky Anemone narcissiflora. Doprovázely nás i další rostlinky z nichž některé jsme určili jen zběžně, jako třeba druh bíle kvetoucího zástupce rodu Achillea sp. Nebo za balvany se schovávající trsy modře kvetoucích omějů. Úžasnou dekorací suchých a slunných poloh byla máčka Eryngium bourgatii. Tenhle sytě modře ojíněný bodláček musí být ozdobou skalek, ale o tom vám dám zprávu až jestli vzejdou semínka, která jsem sesbíral v dostatečném množství na předchozí lokalitě. I tady trčely z horských trávníků jedno či mnohokvěté trsy kosatce Iris xiphioides na jejichž silných stoncích už byla zralá semínka ve velikých, vejčitých tobolkách..Výšeji pak přešly horské louky do kamenitých, krátkostébelných porostů. Mezi nízkou travou se proplétaly nízké, plazivé keříky Daphne cneorum v. pygmaea, nizoučký druh rodu Jasione sp., a všude kolem rozkvétaly a zárověň plodily trsy hvozdíku Dianthus monspessulanus. Nevím proč mám pro karafiátky slabost. Zase láska na první pohled, jako vždycky, když potkám některou rostlinku z tohohle rodu. Ten, který rozkvétal na zdejších sutích, měl drobnější, rozstřepené kvítky od skorobílých, zdobených kolem středu tmavou,filigránskou kresbou až po sytě růžové či růžovofialové. Jako zeleň v kyticích zde fungovaly trsy kontryhele Alchemila alpina, který se střídal s polštáři Trifolium alpinum a ten zase se sestřenicemi z čeledě, blíže neurčenou vlnicí Oxytropis sp. Tvořící rohožkovité porosty a s podobnou ale drobnější a bělavě chlupatou Oxytropis pyrenaica a považte, to štěstí, obě zrovna otevíraly zralé lusky aby jejich potomstvo mohlo co nejrychleji na zkušenou do světa,v několika případech do našich papírových pytlíků. Na skalkách se, sem tam, zastříbřil polštářek Androsace villosa, shluky růžic netřesků a lomikamene Saxifraga aizoon. Jak jsme postupovali výše přibývalo kamení a skal a ubývalo vegetace. Zůstaly nejodolnější z dříve jmenovaných a přidaly se polštáře Arenaria purpurascens a Saxifraga aizoides a pak, úplně pod vrcholem, shluky růžic vysokohorské prvosenky Primula integrifolia. Ke skalám vrcholu jsme se už nevyškrábali, neboť nás čekala daleká cesta dolů z kopce a ještě delší na úpatí Přímořských Alp. Začali jsme tedy sestupovat a o přestávkách k odpočinku jsme se z příkrých srázů rozhlíželi hluboko daleko až jsem měl u srdce slabší svírání. Jednak krásou, jednak výškou, přece jen jsem kluk z nížin. Do nejbližšího kempu jsme dojeli už navečer. Jako všude v údolích vysokých hor jsme ze zšeřelého údolí koukali na zapadajícím sluncem osvícené štíty. Tady pod horami nebylo ani moc chladno a tak jsme po osprchování dluho do noci klábosili popíjejíce ohnivé španělské víno. Místo ukolébavky nám pak šuměl na dobrou noc tok nedaleké horské říčky a tiché přelety sov a netopýrů. Soví houkání bylo to poslední, co jsme těsně před tím, než sme se ponořili do závoje snů, slyšeli. Druhý den ráno jsme vyrazili na další část naší cesty. Museli jsme projet skoro celou Francii, abychom se dostali do části Alp, které se říká Přímořské a které jsou jedním z poutních míst nás, skalničkářů zvláště kvůli dvěma rostlinám, u nichž jednu jsem neviděl a druhá mi vyrazila dech. Od tohoto, pro mne, památného okamžiku nás však dělila celodení jízda autem skrz celou Provence s jejími vyprahlými kopci voňavými po bylinkách, palmovými stromořadími v Nice a olivovými háji podél silnic. A pak už jen tma, kemp, sovy, cvrčivci a víno aby to do dalšího ráno uteklo co nejrychleji. A když to ráno nadešlo rychle jsme se sbalili a vyrazili po ukroucené horské silnici do vesničky Bergue nad kterou se tyčily skály z měkkých vápenců či vápenatých pískovců či co to bylo za horniny a na nich rostly primule. Ne obyčejné / i když která kytka je ? Mě všechny připadají jako zázrak/ ale ty nej nej nej. Královna skalních druhů ve vlastnostech a vzhledu tak různorodá jako my lidé. Primula allionii. Připadal jsem si jako v nějakém ztřeštěném snu. Všude kolem mě rostly desítky,stovky, možná tisíce bochanů, bochánků, trsů, růžic i docela maličkých semenáčků uchycených v těch nejtečích spárách sotva pár kořínky. Na stěnách, na stropě i venku na skalních římsách. škoda, že nekvetly, ale i tak to byl zážitek. Krom primulek jsem sebral semínka i několika dalších druhů rostlin, vesměs z čeledi Lamiaceae. Co za rody nevím, uvidíme až jestli vzejdou.. Ještě jsme cestou pokukovali po okolních loukách zda neuvidíme zaschlé stvoly i zde rostoucí lilie Lilium pyrenaicum ale ne. Na lilie já skrátka nemám štěstí, ale i tak to byl zážitek. Cestou jsme ještě sesbírali ze skal pár růžiček svítivě bíle pavučinaté formy Sempervivum arachnoidesum a z místního pramene, jehož hučení jsme slyšeli přimo pod sebou ve skále, jak se prodíral všemožnými dutinami zdejších skal, nebrali zásoby výborné horské vody a vydali se na cestu k horskému středisku Casterino. Cíl byl jasný. Dojet tam, vylézt na kopec s vápencovými skalami, nasbírat semínka nevídaného hořce Gentiana ligustica a dalších a zase pokračovat v jízdě. Až na malý problem.. Nebyly dostatečně značené cesty k vrcholů. A my tudíž nevěděli kudy ke skalám. Cestou jsme sbírali semínka Gentiana lutea a po sto metrech se vrátili na cestu, která se nám zdála jasnější a vedoucí k těm správným skalám. Nebylo to tak. Dlouho jsme šli. Já sem tam sebral nějaký ten lomikámen, primulku, na osluněných skalkách nejrůznější druhy netřesků a rozchodníků a Mojmír pomalu začínal vřít. Po asi kilometru se zastavil a koukal přes hlubokou, přehlubokou rokli na protější kopec, kde byly vidět vápencové útesy a chvilku to vypadalo, že se vrhne střemhlav dolů, jen aby se dostal k vytouženým vápencům a k na nich rostoucí floře. Chvilku vydával temné mručení a kletby a nakonec jsme se rozhodli k návratu, protože stinné skály nadto acidických hornin skrátka nejsou to pravé. A tak jsme došli až na rozcestí, kde ukazatel sliboval pěknou procházku k jakémusi horskému jezeru. No co už ? Mojmír byl rozmrzelý ale na procházku se mu chtělo a tak jsme šli. Kolem byl jen horský smíšený les po levé a svahy kopce po pravé ruce. Je odskakoval pro semínka, která jsem cestou potkával, tu pro jakýsi Cytisus, tu pro tobolku hořce když tu jsem uviděl hned dvě věci naráz. Tobolky maličkého lnu a výše ve skalách trsy nějakého zástupce rodu Petrocoptis sp.. Co tu roste za len ? Optal jsem se Mojmíra a ten trošku ožil. Aby ne. Ten len byla zakrslá forma Linum suffruticosum, která se tady měla vyskytovat. A na vápencích. No když je tu len.... a bylo po únavě. Šplhali jsme hbitě do kopce na pozvolně svažité pastviny. Rostl tu Gentiana kochiana, spousta keříčků zmíněného lnu, koulenky Globularia nana a další kytičky. Mojmír ale pořád pásl po hořci, který tu má někde růst. Měl říct hned jak vypadá. Po chvilce se ozvalo vítězné zvolání a já viděl Mojmíra, jak pokleká a v posvátném vytržení, skoro, sbírá tobolky plné semínek. To je on. Šel jsem se tedy podívat. No nemohl jsem mu říct, že už půl hodiny v něm šlapu aniž bych na něm shledal něco vyjímečného. A tak se stalo, že sklizeň semínek Gentiana ligustica se přece jen uskutečnila. Mě ovšem udělala radost jiná kytka. Schválně, uhádněte jaká. Ne ? Nic ? No přece karafiátek, řebíček zahradnický z mé oblíbené lidovky. V tomhle případě nejen Dianthus monspessulanus ale i bochany jiného druhu, Dianthus pavonius. Už se těším, jak budu jejich semenáčky rozsazovat po skalce. No a to je vlastně konec. Povzbuzeni úspěchem jsme došli ke zmíněnému jezeru, což byla smrdutá louže plná zelené vody a řas, ze které pily místní krávy. No jít takovou dálku jen kvůli němu, no to by bylo na ožrání. A tak jsme se otočili a začali sestupovat. A já zažil ještě jednu radost. Mám slabost pro keříky čeledi Fabaceae. Pro všechny ty Genisty, Cytisusy a Chamaecytisusy a tady jsem jeden našel. Ještě nevím rod, ale keře měly tak metr v průměru a půl metru výšky, listy na nich byly trojčetné sivě potažené a lysé, že vyhlížely jako vytvarované z vosku. A semínek jsem sebral dost, tak uvidíme, co z nich vyroste. Už teď se těším.

No a to je vlastně konec cesty. Ne že by neměla ještě pokračovat. Ale dostali jsme se jen do podhůří Dolomit. Tady jsme stačili ochutnat jabka od místních sadařů užít si nádherný večer plný pohody a pak už nic. Žádné Dolomity, žádný Daphne petrea a žádné Julky , žádný Campanulla zoysii. Ráno nás vzbudilo bubnování kapek, jako neomylné znamení, že podzim do hor dorazil.Ve vyšších polohách se to už bělalo prvním sněhem a tak bylo celkem zbytečné někam lézt. Ač neradi, otočili jsme směr na Rakousko a pak k nám, domů, do Blížkovic, kde já vybalil své sběry a Mojmír se posilnil a vyspal na cestu domů. Ale napevno jsme se domluvili, že ten nedokončený výlet musíme někdy dotáhnout do konce. Kéž se nám to podaří.

 

Fotogalerie: 
Pyreneje, skalka, zahrada, Blížkovice
Chordospartium horridum, skalka, zahrada, Blížkovice
Saxifraga longifolia, skalka, zahrada, Blížkovice
Merendera montana, skalka, zahrada, Blížkovice
Saxifraga longifolia, skalka, zahrada, Blížkovice
Pyreneje, Španělsko,skalka, zahrada, Blížkovice
slepencové skály s Mojmírem, skalka, zahrada, Blížkovice
tudy teče potok, skalka, zahrada, Blížkovice
Eryngium bourgatii, skalka, zahrada, Blížkovice
Dianthus monspessulanus, skalka, zahrada, Blížkovice

Zahradnictví
Zlaté kapradí
Pavel Holík
Blížkovice 335
psč: 671 55
tel: 776012014
email : foto.co@seznam.cz